českyenglish
SANÁTOR – SVAZ BIOTRONIKŮ JOSEFA ZEZULKY

www.sanator.cz
HOME
 

Biotronické duchovní působení na rakovinu

 

20 let od úspěšného biotronického duchovního působení na rakovinu

Marie Vernerová: 

Bylo to tak, že jsem byla tak vážně nemocná, že když mě propouštěli v dubnu v 91. roce po operaci z nemocnice v Nymburce, tak paní doktorka věděla, kam mě pouští, po jaké cestě se budu plížit, protože já jsem nechodila. A ona věděla, že nakonec ta cesta má konečnou stanici a že já se po té cestě budu plížit tak 2-3 měsíce maximálně a budu u té konečné stanice.

 

MUDr. Eva Brunerová:

Paní Vernerovou si pamatuji velice dobře. Bude to v květnu 20 let, kdy byla přijata na interní oddělení Nymburské nemocnice s těžkou chudokrevností a výrazně vyštíhlená, výrazně zhublá s bolestmi žaludku. Zjistili jsme nádor na žaludku, zjistili jsme těžkou chudokrevnost a předali jsme ji na chirurgické oddělení k operaci. Histologicky byl prokázaný adenokarcinom, takže opravdu zhoubný nádor v žaludku.

 

Marie Vernerová:

Já jsem tohleto všechno vůbec nevěděla. Mně říkali pořád, že budu mít žaludeční vředy, a nesměla jsem to vědět. Ale pořád mi vrtalo v hlavě, říkám: „Vždyť já nemůžu chodit, já jsem takhle hubená, já nemůžu jíst.“ Já když jsem jela do té nemocnice, tak já jsem vypila hrneček čaje a mě tak nemožně bolel žaludek, to se nedá vypovědět. Až když jsem to vyzvracela, musím to tak říct, zbavila se toho, tak mě to přestalo bolet. A to bylo tím, že mi ten nádor uzavřel průchod žaludku a ten žaludek neměl odchod té potravy a to mě bolelo.

 

MUDr. Eva Brunerová:

Během operace mně chirurgové telefonovali, abych se přišla na sál podívat. V břiše byl velký nádor vycházející ze žaludku, do kterého bylo zavzato duodenum, jakoby tenké střevo. Nádor byl přirostlý k zadní břišní stěně, nebyl operabilní.

 

Marie Vernerová:

Při té operaci mi udělali obchvat, abych mohla pít a něco tak semtam jíst.

 

MUDr. Eva Brunerová:

Říká se tomu paliativní výkon, aby neumřela hlady. Ze žaludku kvůli té velikosti nádoru nemohla odtékat potrava, tak nádor přemostili. To znamená – zresekovali žaludek, zresekovali tenké střevo, nádor nechali v místě a napojili stěna-stěna žaludek s tenkým střevem. Doplnili jsme krev a poslali jsme ji domů. Jíst mohla, i když po malých částech, a naříkala si na silné parestezie, to je jakoby brnění v dolních končetinách.

 

Marie Vernerová:

Nedali mi ani vycházky, protože já jsem stejně nemohla chodit, akorát jednou za čas takhle někdy mě přišel navštívit obvodní doktor, že jak se mám a co? A já jsem říkala: „No, pane doktore, ani lázně jste mi nedali a nic,“ a on mi říkal: „Co byste tam dělala, když nemůžete chodit?“

 

MUDr. Eva Brunerová:

Dávali jsme transfúze, potom měla léky na doplnění hladiny železa a to je tak asi všechno. Ani ozařování, ani cytostatika, protože pro celkově špatný stav a pro rozsah nádoru jsme se s onkology dohodli, taky v té době, je to 20 let, jsme neměli v rukou ty možnosti, co má moderní medicína, tam cytostatika byla řekněme na rozjezdu, tak jsme se dohodli, že ji necháme, protože v té době cytostatická léčba by jí jako docela určitě víc ublížila, než pomohla.

 

Marie Vernerová:

Pan primář prý řekl, že by mě zbytečně trápili, že to nemá vůbec smysl.

 

MUDr. Eva Brunerová:

No, teoreticky by se to tak dalo asi taky i říct, protože byla opravdu ve velmi špatném stavu, a kdyby v té fázi, v jaké byla, se jí dala chemoterapie, tak si nemyslím, že by to dopadlo dobře. Nemyslím si, že by to dopadlo dobře, protože jí chyběly bílkoviny, byl tam takový jakoby rozvrat celého toho organismu. Tak jsme si říkali: „Dobře, počkáme, jestli ona přežije tadytuhletu fázi, jestli se z toho vzpamatuje, tak třeba možná v budoucnosti.“ V mezičase ona začala chodit za panem Pfeifferem, a tak jsme se dohodli, že to zkusíme bez chemoterapie, a ono to vyšlo. 

 

Marie Vernerová:

Můžu říct, že jsem měla takové štěstí, že jsem na té cestě potkala pana Pfeiffera, který mě na ní zastavil a vzal mě na léčení. No, ze začátku v tom 91. roce mě tam Luděk, jako zeť, vozil třikrát týdně. Pochopitelně mě Luděk nesl v náručí do schodů do druhého poschodí, tam si mě s panem Pfeifferem předávali, protože já nemohla. Já vůbec nevěděla, co jako, proč tam jezdím, a taky jsem se o to nějak nezajímala, protože já jsem byla v hrozném zdravotním stavu a to všechno omlouvá. A mně v té době bylo úplně jedno, co se mnou udělají. Já jsem z té nemocnice přijela úplně vytlučená, jestli to tak můžu říct, úplně vymlácená, protože to byly samé výživy v rukou, už mi neměli kam to píchat, tak mi dávali umělé žíly. Tohleto všechno mě vedlo k tomu, abych vůbec nepřemýšlela o tom, kam jdu, do čeho jdu, co se mnou budou dělat. Já byla úplně otupělá.

Pan Pfeiffer, když k němu přijdete do kanceláře, kde léčí, tak to je za jedno úplně něco jiného, jinak to na vás i psychicky působí a potom tam nic jiného nevidíte, než hořící kahánek, mystičku s vodou a příjemného člověka s krásnýma rukama. A teď on kolem vás, jak vás léčí, a jak okolo vás to… Těla se vám nedotkne, ničeho. A já jsem si vždycky říkala: „Jak tohleto může pomáhat?“ Já to pořád nemohla nějak pozřít, ale na sobě jsem to cítila. Když jsem od něj jela poprvé z léčby, to je také zajímavé, tak mně řekl: „Paní Vernerová, nevystavujte se slunci, to by nebylo dobře.“ A seděla jsem vzadu v autě, když mě naši vezli domů, a najednou já jí říkám: „Prosím tě,“ já seděla vzadu, „nesvítí mi sluníčko do zad?“ Ona se otočila a říkala: „Ne, proč?“ a já říkám: „Kdyby jsi viděla, jaký já mám horko v zádech, jako když mi tam praží sluníčko.“ A tak jsem si řekla: „To je ono, to teplo, ta síla, jak působí.“

 

MUDr. Eva Brunerová:

Protože jsme ze stejného města, tak jsme se vídávaly. Vždycky mně poreferovala, jak je jí střídavě líp nebo hůř. A jak šel čas, tak pomalinku přibrala a cítila se velice dobře.

 

Marie Vernerová:

Tak bych chtěla říct, a to je svatá pravda, to já bych si nevymýšlela, že jo, že já jsem k tomu panu Pfeifferovi šla 6. května 1991. Od té doby, a to můžu odpřísáhnout, od té doby jsem neměla chřipku, od té doby já nesnědla obyčejný Acylpyrin, od té doby jsem nebyla u doktora. Já ani nevím, kde moje karta od doktora vězí, jestli ji zaarchivovali nebo skartovali, nevím, ani mě to nezajímá. Takže těch devatenáct a tři čtvrtě roku jsem vůbec o doktora nezavadila, a kdyby nebylo toho, že se mi objevil vysoký krevní tlak, to může být stářím, starostmi, a pan Pfeiffer mi to upravil, jenomže mi to nevydrželo dlouho, tak jsem musela jít k doktorce. A to jsem šla od jednoho zlatého člověka, pana Pfeiffera, ke druhé mé zlaté paní doktorce.

 

MUDr. Eva Brunerová:

Jako lékař jsem ji viděla zhruba před rokem, kdy mi ji pan Pfeiffer poslal pro vysoký krevní tlak. Při té příležitosti jsme se tedy dohodli, že zkusíme zkontrolovat, jak to tedy v tom břiše vypadá, co se tam děje.

 

Marie Vernerová:

To si neumí nikdo představit, jakou ta mi udělala prohlídku. Ta se mi dívala snad i pod nehty. EKG, ultrazvuk...

 

MUDr. Eva Brunerová:

Tak skutečně v břiše je osmicentimetrový zapouzdřený řekněme nádor, je tam jakýsi útvar zhruba kulovitý, 8 centimetrů velký. Nikde v celém břiše ani známka po volné tekutině, v játrech žádné metastázy, všechny orgány vypadají pěkně čistě. V laboratořích byla snížená funkce štítné žlázy, to už jsme také zakurýrovali, a středně vysoká sedimentace, kolem 50. Žádná chudokrevnost, žádný problém, nikde žádné známky nějaké nesrovnalosti. Tumorové markery, všechny kompletně negativní.

 

Marie Vernerová:

Tam je přísná dieta, a to je, že se nemá pít nic tmavého, jako třeba čokoláda, všechno světlé, co přechází do tmavého: čokoláda, kakao, kafe, smažená cibulka, kůrky z chleba, přepálený omastek, smažené žádné. Ta dieta skutečně, tu je potřeba dodržovat, to je doopravdy součást té léčby, a kdo by ji nedodržoval, tak podráží panu Pfeifferovi nohy a ztěžuje mu tu léčbu, a tím ale také na to doplácí každý sám.

 

MUDr. Eva Brunerová:

Víte co, já si myslím, že je potřeba použít všechny možnosti, které jsou, a myslím si, že když to je pod kontrolou, tak že je to úplně v pořádku. No, opravdu si myslím, že se to nějakým způsobem panu Pfeifferovi podařilo.

 

Marie Vernerová:

Nerada to říkám, ale v listopadu mi bude 75. No a teď se píše 6. květen 2011. A když to tak spočítám, tak uplynulo normálních 20 roků. No a teď za tohleto všechno panu Pfeifferovi moc děkuji, hodně moc mu děkuji a přála bych mu, aby se mu podařilo, řekla bych, s pomocí Boží, aby vyléčil hodně hodně takových pacientů, jako jsem byla já, a aby mu tohle všechno vydrželo, protože jeho žádný nemůže nahradit. Doktora normálně doktor zaskočí, ale tohle je osobnost, to je jediný člověk, to jako se nedá.